Ignác Schiebl (1823 - 1901)
8. prosince 2024
Život Ignáce Schiebla
Ignác Schiebl, významná osobnost plzeňské historie, se narodil 8. května 1823 v Plzni během požáru v Andělské ulici (dnešní ulice P. Bezruče) , kde bydleli jeho rodiče. Pocházel ze staré plzeňské rodiny, jejíž jméno je doloženo již na počátku 17. století. Jeho otec, Jan Schiebl, byl plzeňský kramář a hrnčíř, který mimo jiné vyráběl keramické vánočky pro purkmistra Martina Kopeckého. Matka Marie Schieblová, rozená Silbernaglová. Jeho rodina byla katolického vyznání.
Ignác byl často zmiňován i pod jménem Hynek Schiebl, českým ekvivalentem jména Ignác. Dětství prožil v Plzni, kde absolvoval pět tříd gymnázia. Poté se vyučil knihařem u strýce Josefa Hässlera a po dvou letech se vydal "pěšky" na zkušenou do zahraničí, přičemž pracoval v Praze, ve Vídni, v různých městech Německa a Švýcarska. Celkem strávil sedm let v zahraničí, aby se roku 1846 vrátil do rodné Plzně. Zde se usadil jako mistr knihařský a zdobník knih.
Společenský a politický život
V Plzni se Ignác Schiebl zapojil do národně uvědomělých aktivit okolo profesora Josefa Františka Smetany, bratrance skladatele Bedřicha Smetany. Od roku 1846 se scházely tyto osobnosti v Schieblově obchodě, který se stal centrem národních aktivit. Schiebl organizoval například první český ples Národní besedy v Plzni roku 1847, který se konal v sále hostince U Města Hamburku*.
*(Hotel U Města Hamburku - tak se nazýval věhlasný hotel, který stával v prostoru U Jána. Konkrétně v části silnice vedoucí kolem pivovaru a částečně v místě, kde dnes stojí nový hotel Angelo. Na mapě se vyskytoval již od roku 1841, kdy jeho pozice před tehdejším vstupem na druhý Pražský most značně přispěla jeho prosperitě. Každý, kdo přijížděl od Prahy, musel projet kolem hotelu. Později se jeho pozice ještě zvýhodnila po vybudování plzeňského nádraží. Dodnes ho zde připomínají místní názvy jako nové Bussines centrum nebo například Paluba Hamburk u vstupu do nádraží. Hotel si většina lidí nepamatuje, ale všichni vědí, co to znamená jít k Hamburku.)
Ignác Schiebl byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Anna Zýková, která se roku 1866 podílela na založení prvního ženského spolku v Plzni. Ačkoli jeho matka nesouhlasila s tímto sňatkem, Ignác se s Annou oženil a společně měli čtyři děti. Po smrti Anny v roce 1876 se jeho druhou manželkou stala Laura Borecká, s níž měl syna Antonína.
V roce 1848 spoluzaložil Ignác Schiebl první český spolek v Plzni – Slovanskou lípu, kde se stal členem. V této době byl také neúnavným a jediným rozšiřovatelem a agitátorem českých novin a knih. Zřídil také první veřejnou čítárnu a půjčovnu. Kvůli svému politickému a nacionalistickému smýšlení byl za Bachova absolutism v roce 1856 na seznamu podezřelých osob sledovaných policií.
V 60. letech 19. století spoluzaložil Měšťanskou besedu, spolek plzeňských měšťanů, kterému také předsedal. Po smrti prof. Josefa Františka Smetany (bratrance hudebního skladatele Bedřicha Smetany) v roce 1861 byly jeho rukopisy a básně odevzdány do rukou Ignáce Schiebla, který je uschoval u sebe doma. Později předal Smetanovu pozůstalost svému nejstaršímu synovi Jaroslavovi, který je časem zveřejňoval v periodikách. Tyto materiály byly nakonec uloženy v Městském historickém muzeu v Plzni.
Veřejné působení
Ignác Schiebl byl konzervativcem a podporovatelem politiky Františka Ladislava Riegra, který často navštěvoval jeho domácnost. Od roku 1862 byl členem Obchodní a živnostenské komory v Plzni a v letech 1866–1869 zastával funkci předsedy. Do Komory se vrátil roku 1873 a stal se opět jejím předsedou v roce 1882.
Byl také zakladatelem plzeňského pěveckého spolku Hlahol a v 80 letech působil jako inspektor městských lázní. Parní a vanové lázně byly rekonstruovány podle jeho návrhu, který byl schválen roku 1886. Od roku 1888 byl poslancem Obchodní a živnostenské komory na zemském sněmu a zastával řadu funkcí, například ve Státní železniční radě a Obchodním muzeu ve Vídni.
Úmrtí a odkaz
Ignác Schiebl zemřel 2. března 1901 v Plzni ve věku 78 let. Po smrti ve svém domě na nároží ulic Školní a Kopeckého sady, zde byl umístěn na nějaký čas v rakvi s diplomem prokazujícím jeho členství ve sboru královského Českého muzea v Praze a s řádem císaře Františka Josefa I. Jeho pohřeb se konal 5. března za velké účasti společnosti. Byl pohřben na Mikulášském hřbitově v Plzni, kde odpočívá sám. Nejsou zde ani jeho ženy, ani jeho potomci. Jeho hrob patří mezi čestné hroby Mikulášského hřbitova. Svou pozůstalost většinou odkázal městskému muzeu v Plzni. Mezi jeho přátele a spolupracovníky patřil prof. Josef František Smetana, archivář Martin Hruška a hudební skladatel a propagátor Sokola Hynek Palla. Jeho hrob, ozdobený pískovcovým náhrobkem a žulovou deskou, se nachází napravo vedle kostela sv. Mikuláše při hřbitovní zdi.
Co přineslo působení Ignáce Schiebla v obchodní a živnostenské komoře?
V druhé polovině 19. století byla Habsburská monarchie v ekonomickém rozmachu, který vyžadoval odpovídající institucionální podporu. Tyto instituce měly nejen hájit zájmy podnikatelů, ale také poskytovat vládním orgánům přehled o hospodářských podmínkách a potřebách podnikatelské sféry. Inspirací byly podobné organizace v zahraničí, což vedlo ke vzniku obchodních a živnostenských komor v monarchii.
Plzeňská komora byla založena 18. března 1850 a její činnost se rychle rozvíjela. Prvním předsedou byl Josef Wilhelm Scholz, první sekretář Eduard Klotz. Ignác Schiebl byl do plzeňské komory poprvé zvolen roku 1862 a od počátku aktivně přispíval svými návrhy. V roce 1864 inicioval hospodářsko-průmyslovou výstavu v Plzni a angažoval se i v přípravách světové výstavy ve Vídni, kam byl zvolen a císařem Františkem Josefem I. potvrzen jako místopředseda plzeňské komise.
Jeho snaha o větší dostupnost informací vedla k přijetí jeho návrhu, aby se zápisy o schůzích uveřejňovaly také v češtině v plzeňských novinách.
Schiebl se v roce 1866 stal prvním českým předsedou plzeňské komory. Jeho nástup do této funkce přinesl velmi důležité změny, například zavedení dvojjazyčné komunikace v úřadování komory nejen v němeském, ale také v českém jazyce. V roce 1886 byl přijat jeho návrh, aby v Plzni byla zřízena vlastní budova pro poštu a telegram.
Za své zdárné a dlouholeté působení v Obchodní a živnostenské komoře v Plzni byl roku 1886 vyznamenán rytířským řádem císaře Františka Josefa I.
1. česká firma v Plzni
Ignác Schiebl se v roce 1846 zapsal do historie Plzně tím, že jako první vyvěsil na svůj obchod tabuli s českým nápisem. Tento čin, odvážný v době, kdy byly všechny nápisy v němčině, inspiroval další vlastence, jako například obuvnického mistra V. Sequense, Václava Antona nebo krejčího Zabranského.
V Plzni tehdy nebyly kavárny a jiná podobná střediska, kde by se mohli lidé scházet a popovídat si, a proto se osobnosti okolo profesora Smetany scházely ke svým debatám ve třech obchodech v Plzni. A to sice v krámě kupce Adolfa Feyerfeila, kde se hlavně řešily záležitosti hospodářské, v obchodě Karla Kmínka, ve kterém probíhala hlavně agitační činnost, a také v obchodě Ignáce Schiebla. Schieblův obchod s papírnickým zbožím, nacházející se na rohu dnešních ulic Bezručovy a Bedřicha Smetany, se tak stal centrem národně-politických a kulturních debat.
Schieblův obchod navštěvovali významní lidé své doby, například blovický děkan a český básník Vacek Kamenický, dr. Josef Bojislav Pichl se svojí chotí spisovatelkou Marií Čackou, hrabě Stadion či Hanuš hrabě Kolovrat-Krakovský. V odpoledních hodinách přicházel do krámu pekařský mistr Josef Kessler, páter Josef Pýcha, Adolf Feyerfeil, Karel Kmínek, František Pecháček a Emanuel Turschner. Do obchodu zavítal i Josef Mánes, když v Plzni konal krojová studia pro pražský orloj na věži Staroměstské radnice.
V jeho krámě probíhaly diskuze o národních otázkách, přípravy obecních voleb, bylo zde připravováno i vydávání českého listu v Plzni. František Uman v krámě pronesl svůj první podnět k založení Sokola v Plzni. Byly zde konány i přípravné porady k založení Měšťanské besedy a Občanské záložny. Skladiště za obchodem sloužilo k důvěrnějším poradám a jeho knihovna, pocházející ze zaniklé knihovny Slovanské lípy, se stala veřejnou půjčovnou knih a později byla darována městskému muzeu.
Záchrana plzeňského archivu
V 50. letech 19. století hrozilo, že plzeňský archiv, plný historických písemností o městě a jeho okolí, bude ztracen. Dokumenty, zahrnující městské knihy a konšelské protokoly, byly ponechány v průjezdu plzeňské radnice a měly být prodány sirkárně na výrobu zápalkových krabiček. Ignác Schiebl, uvědomující si jejich hodnotu, jednal rychle – vypůjčil si peníze a archiv odkoupil.
O situaci se dozvěděl první plzeňský archivář Martin Hruška a přispěchal na pomoc do domu Schiebla, který archiv dočasně uložil ve svém domě v parádním pokoji. Následně kontaktoval Františka Palackého, který poradil jak archiv uchovat a slíbil osobní návštěvu. Palacký, spolu s Karlem Jaromírem Erbenem a Josefem Emlerem, se poté věnovali třídění a zpracování písemností.
Badatelé nejen zachránili cenné dokumenty, ale objevili také nové historické poznatky. Po třiceti letech byl archiv vrácen městu, když se primátorem stal František Pecháček, plzeňský lokální patriot. Schiebl obdržel stejnou částku, kterou za záchranu archivu zaplatil, a písemnosti se staly součástí dnešních sbírek Západočeského muzea. Za svůj přínos byl Schiebl jmenován dopisujícím členem Muzea Království českého a působil také v plzeňském městském muzeu jako pokladník a dárce sbírek.
Tiskařská činnost
V roce 1861 získal Ignác Schiebl povolení k provozování knihařské živnosti, kterou převzal od tiskaře J. Michala Schmida. O rok později od něj koupil zanedbanou tiskárnu ve Školní ulici, přičemž na nákup si musel půjčit, částečně od svého tchána Vojtěcha Zýky. Tiskárnu modernizoval, zavedl rychlolis a zkoušel nové grafické techniky.
V roce 1864 zde vznikl první německy psaný adresář města Plzně a o několik měsíců později začaly vycházet Plzeňské noviny, jejichž redaktorem byl František Schwarz. Noviny vycházely dvakrát týdně a později byly přejmenovány na Plzeňské listy. V roce 1866 za prusko-rakouské války tiskárna vyprodukovala tisíce výtisků císařského manifestu, nejen pro Plzeň, ale i pro další české obce.
Vztah k divadlu
Ignác Schiebl byl klíčovou oporou českého divadla v Plzni v těžkých dobách, kdy české divadelní společnosti zápasily o své místo. Po 25 let působil jako intendant městského divadla, udržoval bohatou korespondenci s herci a řediteli, včetně Vendelína Budila, a aktivně se zapojoval do plánování divadelních projektů. Podpořil stavbu letního divadla v Plzni a navrhl stavbu nové divadelní budovy v Kopeckého sadech, kterou měla realizovat renomovaná vídeňská firma Fellner & Helmer.
Schieblův dům v Plzni, nacházející se na rohu Školní a Andělské ulice, známý jako „aktérský herbek“, hostil kočovné divadelní společnosti. Ignác také patřil mezi první sběratele příspěvků na stavbu Národního divadla v Praze, přičemž od občanů Plzně vybral v roce 1853 celkem 75 zlatých ve stříbře, které předal dne 25. listopadu Františku Břivnáčovi.
Blízké přátelství s Josefem Kajetánem Tylem bylo významnou kapitolou jeho života. Nemocného Tyla přivezli z Vodňan před jejich dům v roce 1856. Schieblovi mu opatřili pokoj u krejčovského mistra Heřmana v Říšské ulici. Chodili ho navštěvovat a nosili mu jídlo. Dne 11. července téhož roku, když mu syn Ignáce Schiebla Jaroslav nesl polévku a housky k posilnění, Josef Kajetán Tyl skonal. Schieblovi podporovali Tylovu rodinu i po jeho odchodu, přičemž Schieblova manželka Anna se stala kmotrou Tylova syna, Kajetána Josefa, jenž se narodil měsíc po otcově smrti – 9. srpna 1856.
Novinářská činnost
Počátky plzeňské žurnalistiky je možné zaznamenat již u Schieblova předchůdce J. Michala Schmida, kdy Schmid vydával od roku 1835 časopis Pilsner Amts und Anzeigeblatt. Po krátké přestávce začal Schmid v roce 1847 vydávat Pilsner Anzeiger, jehož pokračováním byl Pilsner Wochenblatt. Ignác Schiebl se do žurnalistiky zapojil nejen jako přispěvatel do českých a německých novin, jako například Národní noviny Karla Havlíčka Borovského, ale také jako propagátor české literatury a tisku v Plzni. Byl neúnavným a jediným rozšiřovatelem a agitátorem českých novin a české knihy v Plzni.
Roku 1862 převzal Schiebl po Schmidovi tiskárnu i časopis Pilsner Bote, který pod jeho vedením získal český národnostní charakter a stal se hlasem pokrokové generace. Později byl přejmenován na Pilsner Reform a vydáván až do roku 1901. Schieblovo působení bylo významné i v dalších projektech – pokusil se například vydávat český list Radbuza nebo financoval Nové plzeňské noviny. Spolupracovali s ním významní osobnosti jako Adolf Štěpánek, JUDr. Josef Schmid nebo Hynek Palla. Schieblův vliv na plzeňskou žurnalistiku zanechal trvalou stopu, přestože některé jeho projekty měly pouze krátké trvání.
